Ztrácím dech 2.

Postupně cítila, jak veškeré napětí a třes těla odchází. Prášek začal působit. Napadla ji myšlenka, co by se stalo, kdyby si ho nevzala? Umřela by? Určitě ne. Možná by jí to spustilo ataku. Takže by měla pocit, že umírá.

-Všechno je to jenom v hlavě- pomyslela si.

Přišel k ní Lukáš, byl to její dalo by se říct kamarád. Ale snažila se mu vyhýbat. Tak, jako všem. Necítila se mezi lidmi dobře a už vůbec ne, když s někým musela mluvit. V tu chvíli měla totiž pocit, jakoby nemohla mluvit, a když se o to pokusila, začala koktat. Nebo se cítila hodně nejistě, protože měla strach, že řekne něco špatně. 

"Halóó Bety, jsi tu?" mával jí před obličejem Lukáš rukama. Bety s sebou trhla a podívala se na něho.

"Potřebuješ něco?"

"Co to s tebou je? Vůbec se mnou nemluvíš." řekl smutně Lukáš. Vypadal roztomile, když na Bety koukal s těma svýma hnědýma očima, které na ní koulil jako kočka, která něco chce. Celkově se Bety líbil, byl o trochu vyšší, než Bety. Hnědé, rozházené vlasy, které mu padaly do očí. I když byl hubený, bylo vidět, že posiluje. Nosíval skoro pořád černé oblečení, hlavně mikiny. Bety na něm snad nikdy neviděla nic jiného, než mikiny. V létě ale nosil normálně trička.

"Země volá Bety." drbl rukou Bety do ramene.

"Promiň, jsem teď nějaká mimo." odpověděla tiše.

"To vidím, ale to jsi už jak dlouho. Víš, že tu jsem pro tebe?" zeptal se jí a laskavě na ní koukal. V tu chvíli do Lukáše vrazil Karel.

"Pojď vole, začíná nám trénink." řekl Karel a vzal Lukáše za kapuci a táhl ho s sebou.

Lukáš protočil oči a omluvně se podíval na Bety.

"Vím." řekla Bety, že ji nebylo vůbec slyšet. Položila si hlavu o zeď a zavřela oči. Chtěla si nějak urovnat myšlenky, ale uvědomila si, že je pro ni těžké se na cokoli soustředit. Měla pocit, že nemůže zachytit ani jednu myšlenku.

-To bude asi těma práškama-

Začalo zvonit. Bety čekaly poslední dvě hodiny.

Když vyšla ze školy, nadechla se studeného vzduchu. Už se pomalu začalo stmívat a začalo víc mrznout. Bety se snažila co nejvíc zachumlat do bundy, ale měla pocit, jakoby ji mráz vlezl na každičký kousek jejího těla.

"Bety, pojď sem." zamával jí Lukáš a naznačil jí, aby přišla k němu. Vedle něho stál ještě nějaký jeho kámoš, který zrovna kouřil.

Bety došla za nimi, a už z dálky ucítila, že v cigaretě nebude jenom tabák, ale i tráva.

"No to je dost, jakej si měla den?" ptal se jí Lukáš a zrovna si převzal cigaretu od kamaráda. Zhluboka si potáhl a po chvilce vyfoukl dým a začal kašlat. "Kolik si tam toho dal?" otočil se na kamaráda a snažil se přestat kašlat.

"Tak akorát." zazubil se kluk, který měl žluté zuby a na místech jakoby kazy. Oči se mu dost leskly a bylo vidět, že má dost.

-To nebude asi jeho první "cigareta" dnes. - pomyslela si Bety. 
Lukáš se na ni otočil a nabídl jí cigaretu. Ta váhala, ale prášek na uklidnění ji přestával účinkovat a věděla, že jakmile by došla domů, tak by jí nepříjemný stav zase začal. Nakonec si od něho cigaretu vzala a snažila se nemyslet na klukovi žluté zuby, aby cigaretu vzala vůbec do pusy.

Dala si ji úplně na okraj rtů a potáhla. Cítila, že to, co je uvnitř není žádný shit, ale že to má grády.

Pak si chvilku všichni povídali o škole, a když se s nimi chtěla Bety rozloučit, protože chtěla stihnout autobus, a už hlavně necítila ani nohy, ji zastavil Lukáš.

"Nechceš jít s náma ke mně? Dáme si nějaký jídlo, zahrajeme na plejáku?"

"Díky za nabídku, ale ne. Třeba příště. Ahoj." mávla na kluky a odešla.

Byla ráda, že dorazila domů. Uvařila si čaj a schovala se do peřiny v posteli. Bylo jí dobře a cítila se unaveně. Tak si řekla, že si na chvilku schrupne.