Respekt

Koukala jsem na prázdné místo, kam jsem měla napsat nadpis tohoto článku. Chvíli jsem přemýšlela. Položila jsem si otázku: Co mi přinesl leden 2025? 
A pak přišla odpověď: respekt

Leden byl pro mě dost náročný. 
Zažila jsem v něm nalezení něčeho, čemu se chci věnovat. V čem se chci vzdělávat, rozvíjet a zlepšovat dál. 
Prošla jsem třítýdenním intenzivním kurzem, který byl opravdu dost intenzivní. Očekávala jsem, že bude náročný hlavně fyzicky, ale v druhém týdnu se stalo něco a najednou byl náročný psychicky. 

První týden jsem byla nadšená, šťastná. Plná energie a vděčnosti. Protože jsem cítila, že to, co se učím, mi dává smysl. Baví mě to. Po tolika letech hledání, jsem cítila, že toto je ono. 

Přišla rána, nejen pro mě, ale i pro další zúčastněné a po sléze i pro mé blízké, kteří sdíleli stejný názor. 
Měli jsme se učit část lidského těla, která je pro spoustu žen intimní. Problém byl, že veškerou praxi, jsme se učili mezi sebou na sobě. A my jsme dostaly informaci, že při tom musíme být odhalené. Měly jsme vymyšlené, jak splnit tento úkol, ale za podmínek, které nebudou překračovat naši hranici intimity (bylo nás tam pár desítek lidí: ženy, muži). Ten den do dopadlo dobře.
Ale další den, kdy se druhý lektor dozvěděl, že jsme neudělali to, co on si představoval, bylo zle. 
Šlo o intimitu, kdy jsme jako ženy odmítly se svléct před x dalšími cizími lidmi a poskytnout jim naše těla, aby se na nás naučili to, co jsme se učili. Za nás to šlo vyřešit, že bychom se rozdělily na dvě skupinky a každá šla do jiné místnosti. Brala bych i to, kdyby nám řekli: "Ok, ale na zkoušce to budeš umět."  (až na zkouškách jsme se dozvěděly od komise, že můžeme být zakryté).
Došlo k nedorozumění a vypětí obou stran. 
Cítila jsem velký nátlak a zároveň jsem cítila, že si musím stát za svým názorem- tak dlouho jsem dělala/poslouchala, co chtěli ostatní, že jsem ztratila sama sebe a nevěděla jsem, kde jsou moje hranice. A určitě někdo z vás ví, jak je těžké opět nalézt sám sebe. Už odmítám dělat něco, co nechci.  
Nešlo ani tak o stud, nějaký komplex, ale šlo nám pouze o respekt, že naše hranice intimity jsou jinde.
Někomu nedělá problém se svléct a bere tělo jenom jako tělo, ale jiní tělo berou jako něco, co nemusí, nebo nemá vidět každý. Každopádně, nikdo se nemusí ani obhajovat, protože k respektu nepotřebujete obhajoby, proč máte takový názor, jaký máte- pokud o tom nechcete vést debatu. 
Ale zdálo se mi, že jsou dva tábory, a ani jedna strana nechtěla povolit. Chápala jsem oba tábory. 
Jeden tábor hlásal, že nejde o nic. Že se to musíme naučit, a že si toto nesmíme dovolit, a že to takto funguje už kolik let!!!
Druhý tábor chtěl jen respekt jejich hranic a vyřešit to tak, aby oba tábory byly spokojené. Šlo to tak udělat.
Ale první tábor vyhodnotil, že bude muset být přísnější. Hlásal, že to chápe, ale...

Na štěstí nikdo nepřišel k úhoně a z mého pohledu nemusel nikdo dělat něco, co mu bylo nepříjemné. Ale ne jedna z nás si zažila zbytečný stres.

Sama jsem se cítila tak, kdy jsem si říkala: Najdu konečně něco, co mě baví, ale kvůli tomu, že nechci cizím lidem poskytnout své nahé tělo, tak mi nebude umožněno vykonávat to, co chci? Když přeci nejde o to, že chci být např: chirurg, ale nechci řezat do lidí.
Je spousta profesí, kde lidi pracují s nahými pacienty. A při jejich studiu nikdo z nich neposkytuje své těla, ale zkouší si to na pacientech, nebo lidech, kteří jsou figuranty dobrovolně (nebo v to aspoň doufám). - Už konec obhajoby, pořád se to snažím vysvětlit a doufám, že to spousta lidí pochopí- zároveň vím, že ten, co to nechce pochopit, tak to stejně nepochopí.

Co tím chci říct?
Stačil by jen respekt. Kdyby lidi uměli respektovat názory a hranice druhých lidí, bylo by z mého pohledu na tom světě lépe. 
Člověk by se měl naučit respektovat i to, co se mu nelíbí. 
Jsou dvě možnosti: jít spolu proti problému, nebo respektovat názor druhého.

Vím, že lidi byli zvyklí plnit rozkazy a dělat věci, protože měli pocit, že MUSÍ a nepřemýšleli nad tím, jestli chtějí, nebo nechtějí. Z mého pohledu to nepřináší nic dobrého.
Přináší to strach.
Strach z toho, stát si za svým.
Strach z toho, cítit své potřeby.
Strach z toho, být autentický. 

Takže co jsem za leden naučila? 
Necítit se špatně za své potřeby/hranice/emoce. Stát si za svým a naslouchat o to víc sama sobě. 

Nebylo to tak jednoduché. Spadla jsem opět do každodenního pití alkoholu, abych v sobě potlačila tu bolest, kterou jsem v sobě měla. Protože jsem se v tu chvíli cítila špatně a byla zmatená, proč je tak těžké respektovat názory druhých.

Došlo mi, že pokud mě nerespektují, musím zapracovat na respektu k sobě, a že sami evidentně v některé oblasti nerespektují ani sebe.

Vím, že není jednoduché vždy respektovat. Zvláště, když jde o téma, které je pro nás citlivé, ale právě tento moment je důležitý k tomu, jak se naučit respektu. Právě ty chvíle, kdy se cítíme nejvíc zranitelní, nás učí nejvíc. 

Začni se na svět dívat s láskou a respektem. 
Jsi připraven na nový pohled na svět, nebo radši budeš nadávat a kopat kolem sebe?

Vaše E