Nový začátek 2025

Jen tak dál byl můj první blok, který jsem si založila před asi 10lety. 
Trochu mě mrzí, že stránka Blog.cz zrušili a já jsem si tehdy neuložila data svého blogu. 
Už ani nevím, co mě tenkrát vedlo k tomu, si založit blog. Nebo vlastně vím... to, co teď. Chuť psát. 
Název Jen tak dál mě napadl při myšlence toho, že jdu v životě dál, ať se děje cokoli. Tenkrát jsem tomu moc nerozuměla, ale věděla jsem, že nic není náhoda a vše se děje z nějakého důvodu, proto Jen tak dál. 

Cítím vděčnost a derou se mi slzy do očí, dělám malý krok. Krok směrem, kterým chci jít. Vděčnost za to, že jsem našla odvahu do toho jít znovu.

 Abychom se chápali...Strach ovládl celý můj život a já zapomněla sama na sebe, přestala jsem cítit svůj maják, volání a promlouvání mé duše ke mně. A člověk se najednou ocitl tam, kde nechce být. S velkým nákladem na zádech, který není Váš a přistihnete se, že děláte věci, jen abyste se zavděčili druhým. Ale přitom cítíte, že to nechcete, že Vás to všechno, co děláte a jak žijete pomalu, ale jistě sežírá zaživa.  
Při těchto slovech se třepu a dělá se mi špatně. To uvědomění toho jak sama sobě ubližuji, pořád a stále dokola. 
To uvědomění, že všechno je jen a jen na nás, jak se k čemu postavíme a jak se rozhodneme. Je to náročné. Hodně. Ale už to stačilo. Mým největším problém je STRACH, ale nebudu s ním bojovat, tlačit proti němu. Protože už vím, že tlačení proti něčemu způsobuje TLAK a ten jednou praskne a nadělá velkou paseku.
Zvu ho k sobě, uvědomuji si, že tu je, ale jediný, kdo ovládá mé pocity a mé myšlenky jsem JÁ SAMA. 

Ale o tomto sem dnes psát nechtěla, chtěla jsem se trochu představit a vyšla jsem úplně mimo to, co mám napsané v deníku. 
Ach ano, DENÍKY. 
Vůbec nevím, co vše na tomto blogu bude. Asi tak všechno, co zrovna budu chtít. Bude se ubírat směry, v kterých zrovna budu, a o čem budu chtít zrovna psát. Takový můj DENÍČEK. Kterých mám spousty. Jeden, kde píši svůj život (už asi 10-tý, který píši více jak 12let), druhý, kde mám své básničky a myšlenky, a pak další a další. Jak jsem již zmiňovala, psaní je něco, co mě baví. Kdy mi teď došlo další uvědomění. Pořád hledám svoje poslání, něco, co mám a chci v životě dělat. Uvědomila jsem si, že psaní tu se mnou vždy bylo. I když na nějakou dobu utichlo a já přestala psát, vždy jsem se k němu vrátila. Co to znamená? Možná...
Tento blog zakládám právě s tou myšlenkou, prostě psát, bez cíle, protože prostě chci a mohu. Už odmítám začínat něco s vidinou dosahu, výdělku, nebo "slávy". 

Prostě takový můj deníček, na který když narazíš, tak tě tu vítám a budu věřit, že se v mých řádcích najdeš a budeš se rád/a vracet. Budeš sledovat moji cestu k nalezení sama sebe a budu ráda i za tvůj příběh. Chci, aby se tento blog stal místem POCHOPENÍ a PODPORY. 

Vaše E

Za co jsi dnes VDĚČNÝ/Á?