Jak jsem se přestala sebepoškozovat

!Článek není myšlen jako návod k těmto činům!
Článek je moje zpověď a můj příběh. Ať pomůže těm, kteří potřebují pomoc.   

Bylo to asi v 7-8 třídě, kdy jsem si začala všímat, že někteří spolužáci mají jizvy na zápěstí. Někteří se to snažili zakrýt spousty náramky, jiní si jizvy přelepili náplastí a někteří to nezakrývali vůbec. 
Jednou k nám přišla nová dívka, která měla jizvy po celých rukou. A já si tenkrát říkala, že je to strašné, a že ty jizvy má už na celý život. Zařekla jsem se, že sem nikdy nezajdu. Což jsem naštěstí nezašla, protože jsem věděla, že bych toho jednou mohla litovat. 

Už ani nevím, jaká to byla hodina ve škole, ale můj zrak přistál na kružítku. Chtěla jsem to taky vyzkoušet, jaké to asi je, jaká je to bolest a pochopit, proč to dělají ostatní, co jim to přináší. 
Vzala jsem kružítko do ruky. A začala jsem jezdit sem tam někde na kraji zápěstí. Nebolelo to tolik, jak sem si myslela, že to bude bolet. Tenkrát jsem to chtěla jen zkusit a vyryla jsem si do kůže malinký kříž. Znamenalo to pro mě asi spojitost s tím, že tu nechci být, nebo, že se cítím, jako bych už stejně nežila.
Nesnášela jsem za to, jaká jsem. Nesnášela jsem se za to, jak vypadám.
Nezapadala jsem do žádné ze škatulek. Nezapadala jsem do žádné skupinky mezi spolužáky. Říkala jsem o sobě, že jsem duch třídy. Cítila jsem se tak.
Měla jsem období, kdy jsem měla jednu, nebo pár kamarádek, ale nikdy to nebylo na dlouho. Přišlo mi, že jsem pro někoho kamarádka do doby, než si najdou někoho lepšího. Takže jsem se začala cítit i méně cenná. Zbytečná a k ničemu. 
Nebyla jsem oblíbená. Když sem se někoho zeptala proč se se mnou nebaví, tak odpověď byla: "Jsi divná."
Nesmála jsem tomu, čemu se smáli oni. Nepřišlo mi cool to, co dělali a jak se chovali. 
Bylo to i období, kdy už normálně holky začaly chodit s klukama, líbali se. Bylo to období, kdy začali kouřit, pít, hulit a večer chodili ven. 
Nic z toho jsem nedělala, byla jsem učená, že na toto všechno mám čas. Ale jak to, že ostatní už to všechno dělají? V čem sem jiná? 
Přišla jsem si ve všem opožděná. Přišlo mi, jakoby mi to utíkalo. Jako kdyby bylo špatně, že to nezažívám zrovna, když to zažívali ostatní. Jako kdyby bylo špatně, že bych něco z toho nezažila vůbec. 
A tak jsem přijala fakt, že jsem divná.
Tiše jsem záviděla těm, co už s někým chodili.
Zatím co já jsem se bála mluvit s klukama. Zatím co, když už přišla řeč s nějakým klukem, tak si ze mě dělal srandu: "Vypadáš jako kluk." "Jsi jako přistávací plocha." "Je divná."
To ve mně vyvolávalo pocit nenávisti sama k sobě čím dál víc. Nadávala jsem sama sobě. Zpětně, když kouknu do svých starých deníků a čtu, jak o sobě píšu, je mi do breku, jak jsem se k sobě chovala a co vše jsem si o sobě myslela. 

A tak, když sem přešla na žiletku, kterou jsem vzala taťkovi, co měl na holení, jsem začala cítit úlevu. Při každém říznutí jsem cítila jakoby neexistoval žádný problém. Uvědomovala jsem si, že problémy tím nevyřeším, ale ta chvilka úlevy za to stála. 
Ze začátku jsem to dělala i proto, protože jsem si myslela, že když si toho všimne někdo ze třídy, tak mě vezmou mezi sebe, protože jsem přece drsná, že něco takového dělám. Nebo, že by mohli mít o mě  strach a začali se mnou mluvit. 
Nic z toho se nedělo, všem těm, od kterých jsem chtěla aby si toho všimli, to bylo jedno (ani nevím, jestli si toho všimli). 
Jediný, kdo si toho všímal byly moje dvě kamarádky, které přišly až v 9 třídě. Od jedné jsem dostávala pohlavky a od druhé slova, ať to nedělám.
Ale přitom se taky sebepoškozovaly obě dvě. Jedna to dělala protože byla EMO (což tenkrát k tomu stylu, to tak nějak patřilo) a neměla do doma lehký. A druhá to dělala v tajnosti, kdy jsme spolu o tom ani nikdy moc nemluvily. Ale taky to v životě neměla nikdy jednoduchý. Kdo ano? Každý má své starosti. 

Pamatuji si na moment, kdy jsem na chvíli přestala. 
Sprchovala jsem se vřelou vodou a u toho se sebepoškozovala. Zatočila se mi hlava, viděla jsem jen malý tečky před očima. Vyšla jsem ze sprchy, obmotala kolem sebe ručník. Přestala jsem vidět úplně. Po slepu jsem došla do pokoje. Lehla si do postele a na pár minut byla mimo. Tady jsem si říkala, že to není dobrý. 
Měla jsem různá období, jako každý v tomto věku. Ale co se neměnilo, byla moje nenávist sama k sobě. Každý den jsem si přála abych tu nebyla. Přemýšlela jsem nad tím, jak to tu ukončit. 
Ale nikdy jsem se o to nepokusila. Plány zůstaly jen v mé hlavě.
Důvod, proč jsem se nikdy nepokusila to tu opustit, byla má maminka. Věděla jsem, že kdybych odešla, tak by to nezvládla. Nemohla jsem jí to udělat. Říkala jsem si, že nemohu být tak sobecká, protože mi víc záleželo na druhých, než na sobě. I když jsme si tenkrát nerozuměly, tak jako dnes, nemohla jsem jí to udělat. Takže to byla moje stopka.
A věřte mi, že každý z Vás taky někoho takového má, a pokud máte pocit, že ne. Nebo, že jste na obtíž. Nejste. Každý z nás je tu z nějakého důvodu. Nikdo tu není omylem. Je na každém z nás, čemu budeme věřit. To si uvědomte. Proč si myslíte to, co si myslíte?
Já jsem si myslela, že jsem zbytečná, protože jsem se tak cítila. Měla jsem pocit, že vše co dělám, dělám špatně, nebo zbytečně. Ostatní, od kterých jsem chtěla uznání, jsem nikdy nedostala. 
Ale teď už to chápu. Celou tu dobu jsem chtěla uznání od někoho, s kým jsem si stejně nerozuměla, kdo pro mě nebyl vzor. Bylo to jenom moje přesvědčení, že taková mám být taky, že je špatně, když taková nebudu.  

Vím, jak je těžké si myslet něco jiného, když vyrůstáte ve špatném prostředí a vše kolem Vás je špatně. Nebo máte kolem sebe lidi, kteří Vám ukazují život, o kterém vnitřně víte, že ho takový mít nechcete. Ale věřte mi, že vše, co Vám do života přijde, zvládnete. Zvládnete to, i když máte pocit, že to už nezvládnete. Už nemůžete. Zastavte se. Čemu věříte? Čemu chcete věřit? Co doopravdy chcete? Co můžete udělat pro to, aby to bylo jinak? Že jste to zkoušeli a nevyšlo to? Zkoušejte to dál. Když jsme se učili chodit, taky jsme to neuměli hned, museli jsme spadnout tisíckrát, než jsme se to naučili.
Proč jsme na sebe tak přísní? Zkuste se k sobě chovat, jako k někomu, koho máte rádi. Jak byste se zachovali, kdyby k Vám přišel někdo, koho milujete a řekl Vám, že to chce skončit? 

To je asi jediné, co Vám dokáži teď předat. Vždy to jde jinak. Jde. 

Každopádně. Začala jsem chodit na střední, kde už opravdu začínaly první vztahy, po prvé a řešení dospělých věcí. 
Na střední jsem se přestala sebepoškozovat. 
Ale taky to chvíli trvalo. Přišel první vztah. První toxický vztah. Takže tady jsem taky kolikrát sáhla po žiletce. Tentokrát jsem měla jiný důvod. Vztah, který byl od začátku celý špatně. Ale já jsem byla zamilovaná a nechtěla se ho vzdát. Ten člověk viděl mé jizvy. Nikdy to neřešil a nikdy mi neřekl, ať s tím přestanu. Bylo mu to jedno. 
A tak nějak jsem dospěla do budu, že končím se sebepoškozováním. Při jednom z mnoha rozchodů toho vztahu, jsem se nechala potetovat přímo na ty jizvy. Říkala jsem, že je to taková náplast na bolístky. Od té doby jsem už na žiletku nesáhla s vidinou si ublížit. 
Za mě je to návyk, jako každý jiný. Návyk, který Vám dá chvilkový dobrý pocit, ale neřeší vůbec nic (např. dám si cígo- uklidní mě to, dám si alkohol- cítím se lépe apod). 

Zpětně koukám na své staré jizvy, které jdou vidět a vím, že jsou na mém těle úplně zbytečně. Protože ty pocity, které jsem z toho měla, jsou dávno pryč. Nikdy to za mě nic nevyřešilo. Stejně jako jiné závislosti, kterýma jsem si prošla. Ale je to připomínka období, které jsem zvládla a překonala. Připomínka toho, že stojí za to, jít dál. 
Nejvíc se mi osvědčilo, přijmout to, co v mém životě je. Vzít svůj život do vlastních rukou a tvořit to, co chci. Jsem stále na začátku a pořád se učím.
A věřte, že žádný návyk, zlozvyk nebo závislost mi nikdy nepomohla k tomu žít tak, jak doopravdy chci. Ukázalo mi to vždy jen to, že mám nějaký problém. A vím, že je jen na mně, jak dlouho se v tom chci utápět. Vím, že ať nám život přinese cokoli, zvládneme to. Jen se na věci musíme začít dívat jinak. 

 

Vzpomeň si, co vše si už zvládl/a. Kolikrát si měl/a pocit, že už to nedáš? A zvládl/a. Tak mi neříkejte, že něco nezvládnete. Věřím Vám. 

Vaše E 

Chtěla bych si tímto odpustit. Odpouštím sama sobě za to, co jsem si celé roky dělala, ubližovala si, protože jsem nevěděla, jak jinak řešit to, co bylo a je v mém životě. 
Odpouštím si za to jak jsem o sobě mluvila, a co jsem si o sobě myslela. 
Odpouštím si za to, že jsem v sobě nedokázala najít sílu a dát sama sebe na první místo.